Cesta za fantazií aneb obrazy mého šílenství

Profesor Snape mířil do přední části Velké síně a Harry se snažil nezírat na stále se hojící zranění na jeho krku. Jako vždy byl ohromený, že někdo dokázal přežít útok Nagini. Ohromený a vděčný. Když je Snape míjel, Harry se zeptal: „Jak se cítíte, pane?“

Snape se zastavil v půlce kroku. Zapotácel se, než se mu podařilo získat rovnováhu. „Kéž byste se nezeptal,“ zamumlal.

„Proč?“

Snape se k Harrymu otočil a skrz zaťaté zuby procedil: „Jsem pod lékařským kouzlem madame Pomfreyové. Když mi někdo položí tuto konkrétní otázku, nemohu lhát.“

Harry pokrčil rameny. „No dobře, ale to není tak špatné, ne? Dovedu si představit, že jinak byste se své zranění snažil nějak odbýt.“

„To je tak špatné, když mi uklouzne cokoli, co se mi honí hlavou.“ Snapeovy tmavé oči divoce zaplály. „Třeba to, jak jste vyrostl do nesmírně žádoucího muže. Nebo jak sním o tom, že vás popadnu a zmocním se…“ Ve snaze zabránit přívalu dalších slov si přikryl dlaní svá stále se pohybující ústa.

Několik Nebelvírů zalapalo po dechu. Ron se začal dusit.

Harrymu se rozbušilo srdce. Opravdu Snape mohl chtít totéž co on? Vyskočil ze židle, popadl lektvaristu za ruku a vlekl jej pryč z Velké síně. Byl překvapený, že mu muž neklade žádný odpor.

Snape ještě chvíli něco mumlal, ale jak jej Harry vedl ke sklepení, po několika krocích zmlknul a spustil ruku dolů.

Když došli dostatečně daleko, aby měli zajištěno soukromí, Harry se zastavil. Přistoupil ke Snapeovi a přitlačil ho ke zdi. „Takže, co jste to říkal?“

Snape se zamračil, ale oči mu stále plály. „Kouzlo trvá pouhých devadesát sekund, takže na to zapomeňte, Pottere. Vlastně zapomeňte na vše, co jste slyšel. Jistě chápete, že díky svému zdravotnímu stavu občas trochu blouzním.“

„Pochybuji.“ Harry se naklonil, dlaněmi se opřel o zeď a Snapea uvěznil mezi své paže. „Tak, profesore, řekněte mi, jak se cítíte?“