Cesta za fantazií aneb obrazy mého šílenství

Název povídky: Dopisování se Snapem

Adresa originálu: http://asnowyowl.livejournal.com/116514.html?#cutid1

Autorka: asnowyowl

Překlad: Sevy

Když se mu pergamen s jeho domácím úkolem vrátil s červeně psanou ostrou kritikou, které bylo více než jeho rukou černě psaného textu, Harry ztratil trpělivost. Domácí úkol nikoho jiného nevypadal tak jako ten jeho po Snapeově 'klasifikaci'. Harry si byl přitom jist, že nemohl patřit k nejhorším ze všech. Koneckonců, tématem byl Mnoholičný lektvar a on se pravděpodobně řadil k jednomu z pouhých dvou studentů v této třídě, jenž ho kdy skutečně užil (a jako jediný jej použil správně).

Proto přímo pod poznámku, kde Snape napsal: „To je směšné, Pottere. Mnoholičný lektvar nechutná jako snopel.“ Harry odepsal: „Chutná, když obsahuje část z Goyla,“- a vrátil pergamen zpět Snapeovi.

A tím to celé začalo.

Vzhledem k tomu, že pergamen s jeho domácím úkolem obsahoval již příliš mnoho Snapeových odporných komentářů, vytáhl Harry následujícího dne ze své školní brašny čistý list, na který napsal odpověď na profesorovu otázku: „A přesně, kterou část s Gregoryho Goyla jste pozřel? Jsem přesvědčen, že jediný jeho kousek nemohl být hoden ochutnávky. Skutečně byste se měl vyjadřovat přesněji. Kdybych věděl, že se jednalo o Goyla, byl bych schopen porozumět komentáři o snoplu.“

 Společně se svým domácím úkolem poslal Harry na Snapeův stůl krátkou odpověď: „Opravdu jste právě udělal vtip? Tomu můžu jen stěží uvěřit.“

„Já nežertuji. Kterou část z Goyla jste pozřel, a jaké důvody vás vedly k tomu, abyste na sebe vzal jeho podobu?“

Dobře, s tak starou informací jej Snape už jistě nemohl dostat do problémů. Navíc, Harry byl teď studentem osmým rokem, nastoupil ještě rozjařený porážkou Voldemorta, a byl na nejlepší cestě stát se Bystrozorem. Dokonce už ani Snape to nemohl pokazit!

„Jednou špion, navždy špion, že? Vždy potřebuje vědět úplně všechno. Ale dobře, pokud je to pro vás opravdu tak důležité, pak šlo o ´chlupy´ z jeho hlavy, a v Goyla jsem se proměnil proto, abych zjistil, zda byl Malfoy Zmijozelův dědic. Bylo to v našem druhém ročníku.“

Další den na něj čekala odpověď: „Malfoy? Dokonce ani vy jste nemohl být takový pitomec, Pottere. Kdyby byl Malfoy Zmijozelovým dědicem, tak s okamžitou platností rezignuji na svou pozici hlavy koleje. Pro příště buďte laskavě opatrnější na své komentáře. Málem jsem se pozvracel při pomyšlení na chlupy pocházející z jiného místa než Goylovy hlavy. No, alespoň teď už vím, kdo se toho roku vloupal do mého skladu.“

Harry si při posledním Snapeově komentáři odfrknul. Tento zvuk vyrušil Hermionu, která po něm střelila pohoršeným pohledem. On si ji však nevšímal, složil pergamen a chystal se vařit svůj lektvar. Samozřejmě, nebylo tolik překvapivé, že Snape nezapomněl na krádež přísad do lektvarů. Kdo však mohl tušit, že má ten muž smysl pro humor? V tu chvíli Harry ucítil naléhavé nutkání Severuse Snapea lépe poznat. A vážně, díky tajnému posílání vzkazů mohou být i lektvary zábavné! Zatímco Harry pokračoval ve vaření, přemýšlel nad tím, co odpoví. Třeba, když mu složí jeden nebo dva komplimenty, tak zajistí, aby jejich výměnná korespondence pokračovala dále. Nebo mu to možná vynese jen nějaké nepříjemné prokletí v oblasti intimních partií.  Ať tak či tak, obojí bude zajímavé.

„Vždycky můžete přestoupit do Nebelvíru. Zapadl byste se tam. Naše kolej je jen pro ty nejodvážnější, víte? My bychom vás brali.“

Harry měl potíže, aby se neculil, když příštího dne mířil na hodinu lektvarů. Nemohl se dočkat, až uvidí Snapeovu odpověď. Jakmile vytáhl svůj kotlík, na jeho dně se objevil pergamen. Snape jistě znal nějaká důvtipná kouzla.

„Vy jste se už ale opravdu musel zbláznit! Nebelvír? Patrně ano, zbláznil jste se. Zapadnout? Nikdy v životě jsem nikam 'nezapadal', a jistě se tak nestane ani s Nebelvírem. V každém případě, můžete sice věřit, že by mě vaši spolubydlící přijali, ale pochybuji, že by se našel někdo, kdo by mě skutečně přivítal. Znám své silné i slabé stránky, proto zůstanu hrdým Zmijozelem.“

Harry byl Snapeovou odpovědí poněkud znepokojený, ale svým způsobem to chápal. On sám taky nikdy nikam opravdu nezapadal, ať už šlo o Dursleyovy, nebo koneckonců i Bradavice - alespoň ne úplně. Když vás neustále špehují coby zachránce kouzelnického světa, nutí vás to držet se v ústraní. Nakonec, ani s Weasleyovymi to nebylo až tak jiné. Mohli tvrdit, že je jako jeden z jejich synů, ale to by ho pak Molly Weasleyová netlačila k sňatku s její jedinou dcerou.

Nakonec se Harry ve své reakci na Snapeovu odpověď rozhodl ignorovat problémy s přijetím. „Zmijozel, jistě, chápu. Překvapuje mě, že nepoužíváte zelený inkoust. Mimochodem, už jste někdy použil Mnoholičný lektvar, profesore?“

Právě, když se Harry toho dne konečně rozhoupal k tomu, že půjde spát, našel pod svým polštářem Snapeovu odpověď.

„Svého času jsem vyzkoušel mnoho lektvarů, ale nikdy Mnoholičný. V koho bych se měl taky měnit? Ačkoliv mě jiní mohou shledávat za nepřijatelného, jsem se svým tělem vcelku spokojený. Z jakého důvodu bych se měl vůbec měnit? Myslete, Pottere!“

Kdyby Snape nepoužil jeho příjmení, mohl by si Harry myslet, že muž zapomněl, komu ony vzkazy posílá. Byl překvapivě srdečný. Díky Snapeově otevřenosti a pozdní hodině, Harry nedbale napsal: „Uvažuji o opětovném užití Mnoholičného lektvaru. Bylo by příjemné, strávit nějakou dobu jako normální člověk, bez jizvy, díky které mě každý poznává. Pro jednou bych byl volný.“

Harry zavrtěl hlavou nad svou vlastní hloupostí. Kdo by se takto otevřel právě Severusi Snapeovi? Proto složil list, rozhodnut, že tento vzkaz později vymaže a před další hodinou lektvarů napíše nový, avšak pergamen s jemným pufnutím zmizel a Harrymu zůstaly prázdné ruce. „Zatraceně!“

„Nějaký problém, Harry?“ ozval se zpoza závěsu u postele Ronův ospalý hlas.

„Nic, spi dál.“

„V koho byste se změnil a kam by vás ta kýžená svoboda měla ´zavést´?“

Následující den, během vyučovací hodiny, Harry přemýšlel, jak nejlépe Snapeovi odpovědět. Bylo to skutečně choulostivé. Věděl přesně, co by udělal, kdyby dostal příležitost být někým jiným- kýmkoliv, alespoň na chvíli. Ale jak měl tohle Snapeovi napsat? On však chtěl. Z nějakých nepochopitelných důvodů si přál, aby o něm Snape všechno věděl. Nakonec, s bublajícím lektvarem a blížícím se koncem hodiny, Harry sebral odvahu a napsal: „Změnil bych se v někoho neodolatelného a navštívil mudlovský klub, kde bych nikoho neznal, a kde by nikdo neznal mě.“ Znovu namočil svůj brk a chvíli jej držel nad rozepsaným vzkazem. Když už, tak už, pomyslel si a psal dál: „Tak bych alespoň nezůstal Panicem- který- přežil.“

Chvějícími se prsty poslal vzkaz společně se svým dnešním domácím úkolem na Snapeův stůl. O chvíli později profesorovi zaskočilo a Harry si nebyl jistý, zda to způsobila jeho zpráva nebo nějaký zpackaný lektvar. Rozhodl se nezjišťovat to, a raději bez jediného ohlédnutí vyběhl ven ze třídy. Dokonce i nebelvírská odvaha měla své meze.

„Snape vypadá kysele,“ zašeptala Hermiona. Seděla ve Velké síni vedle Rona a naproti Harrymu, který sice dorazil na večeři, ale Snapeovým směrem se podívat neodvážil. Jedna věc byla vyměnit si se svým profesorem pár hloupých vzkazů, ale něco úplně jiného bylo připustit před ním, že je panic.

Harry čekal na Ronovu reakci. Předpokládal, že uslyší něco ve smyslu- Je kyselý jako obvykle nebo Jak můžeš poznat rozdíl? Místo toho však slyšel: „A sakra! Zařezávají se mu snad jeho trenýrky? Jsem opravdu rád, že letos nechodím na lektvary.“

Nyní se už Harry musel podívat.

Vzápětí si přál, aby to býval neudělal. Už slyšel o lidech, kteří mívají 'rozbouřený' nebo 'hromový' výraz, ale ještě nikdy ho neviděl tak bez obalu.

Další hodina lektvarů byla strašná. Snape se jen ušklíbal, rozdával špatné známky a bušil do stolů.

Žádnou odpověď od profesora nedostal.

Harry se nenáviděl za to, že byl zklamaný, ale byl. Velmi. Předpokládal, že jakmile se Snape o celé záležitosti s panictvím dozví, vysměje se mu, a Harry se na to z nějakého pochybného důvodu těšil. Dokonce se mu předchozí noci zdálo o… no dobře… uf… fajn, celý sen nabral úplně jiný směr, než by Harry v bdělém stavu očekával, a nutno podotknout, že byl dost… osvěžující. Žhavý, vzrušující a osvěžující. Harry by nikdy nevěřil, že tato slova použije ve spojení právě se Snapem.

O tři dny a asi tucet zmařených nadějí později, se, uprostřed hromady domácích úkolů, které měl Harry rozložené na stole společenské místnosti, objevil pergamen se vzkazem. Konečně!  Okamžitě vzkaz popadl, schoval do kapsy a s výmluvou, že jde na toaletu, běžel do svého pokoje. Skutečnost, že jeho kroky nevedou k žádnému záchodu, podle všeho nikoho z přítomných netrápila. Možná si všichni mysleli, že se z něj stává poněkud výstřední člověk, z čehož jej minulý týden obvinila Levandule (měla tu drzost říci, že z něj nejspíš bude stejný podivín, jakým byl Albus Brumbál- taková hloupost!).

Po té, co se Harry ukryl za zatažené závěsy na své posteli, rozvinul část pergamenu, aby si mohl přečíst, co Snape napsal: „Jestliže jste tak nedočkavý přijít o své panictví,…“

Harryho žaludek se v tu chvíli zkroutil, penisem projelo vzrušení a tváře mu zalila horkost. To byla první slova, která Snape použil v jeho snu, nebo se přinejmenším velice podobala. Rozvinul zbylý kus pergamenu, a začal hltat druhou část vzkazu. „…jsem si jist, že na hradě, či přímo ve vaší koleji, najdete hned několik dívek, které by vás vašeho břemene s radostí zbavily. A teď laskavě přestaňte plýtvat mým časem, Pottere!“

Vyvolalo to v něm zmatek a zklamání. Jak jen ten muž dokázal psát takovým způsobem, že byl téměř slyšet nahněvaný a rozčilený hlas?

Harry uvažoval nad nějakou všední, malichernou odpovědí (protože, ach ano, rozhodně mínil pokračovat v plýtvání mužovým časem), když si připomněl, jak příšerně se Snape v posledních dnech choval. Teď když nad tím tak uvažoval, došlo mu, že Snape možná vůbec nevěděl, že je Harry gay. Sakra, nikdo to nevěděl! Takže, co když… co když Harry tím sdělením o touze ztratit panictví Snapea ranil, protože ten chtěl…

Ó! To nemohlo být možné, nebo že by ano? Existoval jeden způsob, jak to zjistit.

„Možná, že existují dívky, jež by o mě stály, ale já nemám zájem o ně. A i kdybych měl, jak bych mohl vědět, které věřit? Tím se znovu dostávám k Mnoholičnému lektvaru. Je možné, abych jej koupil v lékárně, profesore, nebo přes soví donáškovou službu? Jde o to, že Charlie Weasley zná v Londýně jeden gay klub, který bych mohl navštívit. Brzy.“

Tak! Pokud měl Snape alespoň minimální zájem, a Harry doufal, že ano, pak brzy obdrží odpověď. Vzkaz zmizel hned, jakmile jej složil.

O chvíli později se objevila Snapeova čmáranice, neuspořádaná víc než kdy jindy, jako by měl muž naspěch, aby Harry svou odpověď dostal co nejdříve. „Pottere! Nebuďte idiot! Mnoholičný lektvar je přísně hlídanou substancí, proto jej není možné volně zakoupit. Navíc, co je důležitější, vaše poprvé by mělo být nejlépe s někým, koho znáte, kdo vás může učit a bude schopný postarat se o vaše potřeby, a ne uspěchaná soulož s nějakým cizincem z baru. Rozhlédněte se kolem sebe! Jsem si jistý, že se ve vašem okolí najde někdo vhodný pro vaše poprvé. A rozhodně ne Charlie Weasley.“

Zásah!

Harry seděl na své posteli a déle než půl hodiny se usmíval. Konečně se rozhodl ulehčit profesorovi trápení, ale jen malounko.

„Asi máte pravdu, pane. Začnu se koukat kolem sebe. Náhodou neznáte na hradě nějakého gaye? (A Weasleyovy nepočítám, jsou pro mne jako bratři).“

Po zbytek noci bylo ticho.

„K čertu!“ zakuckal se Ron, který následujícího rána společně s Harrym vešel do Velké síně.

Harry se neodvážil pohlédnout k učitelskému stolu, zavřel oči a chvíli tak setrval. Vůbec si nebyl jistý, zda si přeje, aby byl Ronův výbuch spojený se Snapem nebo ne. „Co je?“ zeptal se nakonec a stále nenašel odvahu podívat se k profesorovu stolu.

„Snape!“

A do prdele. „Co je s ním?“

Mezitím došli ke svému stolu. Harry se podíval jen na nezbytně nutnou dobu, aby si mohl vybrat nějaké volné místo. Tento krátký, letmý pohled mu prozradil, že jeho spolubydlící byli něčím opravdu rozrušení. „Co se děje?“ zašeptal směrem k Nevillovi, vedle kterého si právě sedal.

„Snape vypadá…“

„Jak Snape vypadá?“ Už to začínalo být opravdu směšné. Jestli mu někdo konečně neřekne, proč ten povyk, nakonec se bude muset podívat sám, a nebyl si jistý, zda by to šlo bez uzardění.

Neville těkal pohledem od učitelského stolu k Harrymu a zase zpět. „Jeho vlasy! Nejsou mastné. Má je dlouhé, rovné a lesklé.“

„Jo. Podívej, Harry,“ dloubl Ron Harryho do ramene. „Tomu neuvěříš.“

Harry sebral veškerou svou odvahu a velmi pomalu se otočil, směrem, kde očekával, že by měl Severus Snape sedět- kde obvykle sedává. Samozřejmě, profesorovy přimhouřené oči hleděly jeho směrem, rty měl semknuté do tenké linky a jeho vlasy… ach, jeho vlasy vypadaly, jakoby nikdy ani nebyly mastné. Ladně mu splývaly na ramena, a přijímaly a zase odrážely záblesky světla… Harry sevřel prsty a představoval si, jaké by to bylo, kdyby jimi ty vlasy prokluzovaly.

Snape přikývl a odvrátil se.

Nezdálo se, že by byl Harry schopen udělat totéž. Kdo by kdy řekl, že několik hloupých vzkazů mohlo zcela změnit jeho názor. No vážně, představovat si, kterak Snapeovy prameny vlasů prokluzují mezi jeho prsty, jak se mužovo tělo tiskne k jeho vlastnímu, a jejich penisy…

„Musí s někým souložit,“ řekl Ron.

Tak to byl bezesporu dostatečně silný impuls, aby Harry svůj zrak od Snapea odtrhnul. Nikdy si o sobě nemyslel, že by mohl být majetnický, ale slovo: „S kým?“ prakticky zavrčel.

„Errrr.“ Levandule vypadala, jako by jí bylo špatně. „Kdo by s ním mohl chtít spát?“

„Ve skutečnosti si myslím, že je ta temnota a nebezpečí, co z něj vyzařuje, ve své podstatě atraktivní,“ pokyvovala Hermiona, jako by byl její názor ten jediný správný.

Harry s ní musel mlčky souhlasit, ale zároveň nenáviděl představu, jak byla ze Snapea celá pryč.

„Co?“ zeptal se Ron a málem mu vypadly oči z důlků. „Vždyť jsi říkala, že se ti líbí zrzci,“ zasyčel.

Hermiona se usmála. „Neříkala jsem, že se mi líbí pouze ryšavé vlasy.“

Ze svého místa se ozvala Ginny: „Tobě, Harry, se líbí zrzaví, že?“

Harry už to víc nevydržel a odešel z Velké síně bez jediného sousta.

~-~

Až do noci nepřišel žádný další vzkaz. Harry toho dne neměl lektvary, a tak věděl, že během vyučování o Snapeovi neuslyší, ale přesto doufal, že by jeho profesor mohl najít nějaký způsob a vzkaz poslat dříve.

„Obávám se, že v této škole nenarazíte na příliš mnoho lidí, kteří sdílejí náš vkus, pane Pottere. Zřejmě budete muset rozšířit své představy o tom, co nebo koho jste schopen (ochoten) přijmout jako přijatelného (ovšem ne Weasleyovi).“

Od svých představ rozhodně nebude muset nijak ustupovat. Harry už s jistotou věděl, co a kdo je pro něj víc než jen přijatelný. S odpovědí se rozhodl počkat až na ráno. Když si svou reakci pořádně promyslí, bude do ní snad schopen vložit dostatek koketnosti, a přitom to nevyzní, jako by muže uháněl. Této noci o Snapeovi znovu snil- o jeho nahém, hubeném a šlachovitém těle, dlouhém tvrdém penise…

~-~

Cokoli, co by Harry toho rána napsal, by vypadalo asi takto: Chci vás. Hned! Psaní odpovědi neustále odkládal, protože doufal, že jeho touha ustoupí natolik, aby jeho mozek začal před hodinou lektvarů opětovně fungovat.

„K čertu!“ Ron se s těmi svými ranními výkřiky začínal stávat opravdu poněkud nudným.

Harry vstoupil do Velké síně a povzdechl si. „Co je to tentokrát? Zase Snape?“

Odpověděla Hermiona, která šla vedle nich: „Ano, Harry, opět Snape. Je oblečený v tmavozeleném hábitě a opravdu mu sluší.“

Připojila se k nim hihňající se Levandule, která zopakovala své „Errrr,“ - z minulého rána. I když dokonce i Harry mohl říct, že to neznělo ani trochu upřímně.

Harry se odvážil vzhlédnout. Merline! Jestli se kdy domníval, že se jeho touha mohla zmírnit, teď teprve zjistil, jak šeredně se mýlil. Nejen, že byl Snapeův hábit nádherně tmavě zelený, ale zdálo se, že byl zhotoven z něčeho jemnějšího než… no, než samotné hedvábí, pokud to bylo vůbec možné. A přiléhal. Přiléhal!

Harry ztěžka polknul. Vidět Snapea takto, vyvolalo jeho nadšení, ale nemohl vystát pomyšlení, že i ostatní mají to potěšení. Z kapsy vylovil pergamen, na nějž naškrábal rychlou odpověď, která téměř okamžitě zmizela.

„Vypadáte úžasně.“

„Laskavé od vás, že jste si všimnul.“

Následující hodina lektvarů byla peklo. Pokud se Severus Snape chystal kolem promenádovat v tomto hedvábném, těsně padnoucím a nádherně zeleném hábitu, se svými dlouhými, po broskvích vonícími vlasy, které spadaly až na záda… Jak mohl někdo předpokládat, že se bude Harry schopný soustředit? Zdálo se, že každého - od Mrzimoru po Zmijozel, zajímal více Snapeův vzhled než lektvary. Nakonec už byl Harry naštvaný a oči ho pomalu bolely od neustálého vrhání rozzlobených pohledů na spolužáky. (Koneckonců, po tom všem, je Severus Snape jeho, ne snad? Ó Merline!). Naklonil se k Hermioně, aby se ji zeptal: „Vypadá to, že jsou po Snapeovi teď všichni celí žhaví?“    

Hermiona se usmála. „Vypadá to, že se stal středem zájmu. Vidím, že i tvého. Myslela jsem si, že rukopis na tvém vzkazu z rána patřil profesorovi.“   

„Co? Do prdele! Všiml si ho ještě někdo další, Hermiono?“

„Pochybuji. Všichni byli zaměstnáni jeho sledováním.“

Harry se divoce rozhlédl po třídě. Oči všech byly ještě stále přišpendleny na Snapeovi. Dokonce i Draco Malfoy, ten ošklivý, křečovitý blbeček zasněně zíral na jejich učitele. Harry užuž zvedal ruku se svou hůlkou, když ho Hermionina dlaň zastavila a prokletí mu v tu chvíli zamrzlo na rtech.

„Jak je to mezi vámi dvěma vážné?“ zeptala se Hermiona šeptem. Ona vždy rychle přicházela věcem na kloub. 

„Vyměňujeme si jen vzkazy.“

„Chápu dobře, že se kvůli tobě snaží vypadat lépe?“

Harry věděl, že se teď červená. „Ech, myslím, že ano.“

Hermiona přikývla. „Jestli ho opravdu chceš, Harry, možná by ses měl dostat přes fázi psaní vzkazů, než ti ho klofne někdo jiný.“

Do přední části třídy se přiloudal Malfoy, který se dlouze dotkl Snapeovy ruky, když mu předával svůj lektvar.

„Ach, to ne,“ zamumlal Harry pod vousy. Vytáhl brk a napsal: „Samozřejmě, že jsem si všimnul. Přemýšlel jsem o tom, co jste navrhoval, pane, a našel jsem muže, kterého chci jako svého prvního.“ A druhého, a… Harry si stále mumlal a ignoroval Hermionin úšklebek.

„Mohli bychom se sejít někdy osobně? Brzy?“

Ani Snape nemohl předstírat, že nerozumí, že?

Jakmile vzkaz zmizel, dostavila se nervozita.

~-~

„Říkám vám, že s někým spí. S někým tady v Bradavicích.“

Harry se snažil soustředit na Ronův hlas, ale jeho žaludek byl až příliš stažený a v uších mu hlasitě zvonilo. Merline, kdy už ten Snape odpoví?

„Není to tvá věc, s kým se profesor Snape vídá,“ řekla Hermiona.

Harry ji pod stolem nakopnul.

„Pokud se s někým vídá,“ pokračovala.

Harry mlčky přikývl, ale pochyboval, že si toho Ron všiml. Když se chytl nějaké konspirační teorie, nedal se zastavit. Někdy Harry přemítal nad tím, jestli Ron z nějakého nepochopitelného důvodu (dokonce i po ztrátě Freda) nepostrádal vzrušení ze skrývání se, číhání a z boje.

„No, já bych docela ráda věděla, co se děje,“ řekla Levandule.

„Proč se nezkusíš podívat do své křišťálové koule?“ zeptala se Hermiona docela kousavě.

 Levandule si odkašlala.

„Já teda nechci o Snapeově sexuálním životě nic vědět,“ řekl Neville.

„Předpokládám, že ty tedy budeš ze hry, co?“ ptal se Ron.

„Ze hry?“ zeptala se Hermiona na věc, která zajímala i Harryho.

Harry zvedl svou skleničku s džusem a kolem její stopky spatřil omotaný pergamen. Opatrně, tak aby jeho obsah uchránil před ostatními, jej rozvinul a četl: „Dnes večer. Osm hodin. Žaláře. Najdu si vás.“

„Plán. Seamus, Dean a já máme plán…“

Harry nezůstal, aby slyšel zbytek. Zachytil Snapeův pohled, usmál se, přikývnul a chystal se od stolu. Čas do osmé nemohl utéct dostatečně rychle.

Večer strávil jako v mlze. Nakonec se brzy omluvil a se slovy, že potřebuje na vzduch, opustil společenskou místnost a téměř bezcílně se potuloval hradem, dokud nebyl čas setkání se Snapem… Severusem… jeho, jak doufal, budoucím milencem.

Harry sestupoval stále hlouběji a hlouběji do útrob žalářů. Věřil Snapeově slovu, že jej skutečně najde. Pokračoval v chůzi, zatímco se jeho myšlenky rozutekly. Představoval si, jak jej Severus odvádí do jeho pokoje, pokládá na velikou postel, uctivě se dotýká jeho těla, učí jej, jak být milencem a slibuje, že ho už neopustí. Ve svých myšlenkách zašel dokonce tak daleko, že snil o společně strávených Vánocích, o svatbě, líbánkách a výročích.

Merline, byl v tom až po uši.

Jakmile Harry došel do slepé uličky vlhkých žalářů, povzdechl si a stejnou cestou zamířil nazpět. Pochopil to snad všechno špatně? Možná, že o něj Snape nakonec zájem vůbec nemá. Očekával, že za dalším rohem narazí na chodbu, ze které se bude ozývat smích a uvidí tváře šklebících se Zmijozelů. Nebo za příštím odporným schodištěm. Udělal si z něj Snape snad terč posměchu? Koneckonců, Snape byl vždycky bezpáteřní člověk. Jak si mohl vůbec kdy myslet, že jej ten muž chtěl.

Harry byl do svých pochmurných myšlenek natolik ponořený, že když se mu kolem bicepsu omotala Snapeova ruka, aby jej zastavila, zavrčel. Pouze ohnivý žár, planoucí ve Snapeových – Severusových - očích, zastavil rozhněvané vrčení, které unikalo z Harryho hrdla.

„Řekněte mi to,“ promluvil Snape.

„Co?“

„Řekněte mi, koho jste si vybral. Potřebuju to od vás slyšet.“

Ach. Snapeův zřejmý smysl pro čest mu nedovolil přejít přímo k věci. „Budete mě učit, pane?“

Muselo se jednat o správnou odpověď, protože Harryho záda najednou narazila na chladnou zeď, na kterou jej Severus prudce přirazil. Překryl Harryho tělo svým vlastním a pevně se k němu přitiskl.

Harry se sápal po Severusově límci, a pokoušel se přitáhnout jeho hlavu. Potřeboval cítit jeho rty a jazyk. Zasténal, když bylo jeho přání splněno a potřeba naplněná.

Zůstali tak několik málo okamžiků, tiskli se k sobě a ostré kameny Harryho tlačily i skrz šaty. Předtím, než se Snape trochu odtáhl, navzájem se ochutnávali jazyky i rty.

Harry zakňučel.

Severus jej umlčel tichým pssst a jediným mávnutím hůlky ponechal Nebelvíra od pasu dolů zcela nahého. Harry přišel dokonce i o boty.

Chtěl začít protestovat, když Severus uvolnil vlastní šaty a z jejich útrob vytáhnul mohutný tmavý penis. Než si Harry stihl začít stěžovat na množství oblečení, do kterého byl jeho profesor stále oděn, nebo vztáhnout ruku a pohladit mužův úd, či dokonce zalapat po dechu v reakci na náhlost celé situace, byl nadzvednut. Dostal se do výšky těsně nad Severusovo mužství, jeho záda byla ještě více přitisknuta k chladné kamenné stěně, nohy objaly mužův pas a zaklestily se do sebe. Severus následně zašeptal kouzlo, které Harry předtím nikdy neslyšel. Než se však stačil otázat, byly jeho rty uvězněny v dalším z polibků. Veškeré otázky byly zodpovězeny v okamžiku, kdy Severusův penis začal klouzat přes svraštělý otvor Harryho pozadí, který byl nyní pokryt něčím teplým a kluzkým. Nebelvír začal po chvíli uvažovat nad tím, zda do něj muž hodlá vstoupit přímo tady, v chodbě, když je profesorem přimáčknutý ke zdi. Ta představa ho děsila a vzrušovala zároveň. Severus přeci věděl, že je panic, ne snad? Muž bude opatrný a i přes doprovodné bolesti jej bude chtít potěšit, že?

Zdálo se však, že anální sex na Severusově programu nebyl. Namísto toho byl Harryho dech opětovně ukraden jeho lačnými rty a stejně nenasytný penis měl moc práce s výpady mezi Nebelvírovy půlky. Dráždil vstup do jeho útrob, ale nesnažil se do nich proniknout.

Pak Harry pochopil. Severus se chystal uspokojit tímto způsobem. Proto mladík zpevnil své hýžďové svalstvo a sevřel tak Snapeův penis.

Jako by to bylo za odměnu, Severusova ruka se vetřela mezi jejich těla a muž uchopil Harryho mužství.

Jeho přecitlivělý anální otvor toužil po větším kontaktu. I přes košili zanechávaly kameny na jeho zádech horké stopy vryté do kůže. Rty byly citlivé a pohmožděné současně. Jazyk chutnal po koření a alkoholu, a jeho údu se dostávalo rytmických tahů. To vše v Harrym vzbuzovalo více pocitů, než kolik jich mohl ovládnout. Zalapal po dechu, když se jeho varlata stáhla, zavzdychal, jakmile se jeho penis ještě zvětšil a vykřikl, když vyvrcholil.

Ještě tiše a šťastně zasténal, když jeho zadek pokropilo Severusovo teplé sperma.

~-~

Tu noc se Harry Potter do nebelvírské věže nevrátil. Zajímalo ho, zda někomu vůbec chyběl.

Dalšího dne ráno na snídani zjistil, že má docela hlad. Večer strávený s vášnivým Severusem Snapem byl fyzicky skoro stejně náročný jako Turnaj tří kouzelnických škol. Veškeré jeho oděrky byly zahojeny, ale namožené svalstvo mu zůstalo coby hmatatelná připomínka eroticky nabité noci.

Sotva zaregistroval své přátele, když se díval směrem k učitelskému stolu, odkud na něj hleděly uspokojené oči Severuse Snapea. Ten na něj kývl a nestydatě sledoval každičký jeho pohyb.

„Tak jak fungoval váš plán?“ zeptal se Neville.

Harry téměř hloupě odpověděl, že to nemohlo jít lépe, když si uvědomil, že Nevillova otázka rozhodně nemohla být adresována jeho osobě. Podíval se po svém okolí, aby zjistil, komu patřila.

Seamus uhnul pohledem a tváře mu znachověly.

Levandule se na své židli o něco sesunula a nervózně se zahihňala.

„Šlo to uhm…“ koktal Dean a směřoval svá slova do talíře. „Byl to úspěch, řekl bych.“

„Snažila jsem se je zastavit, Harry, opravdu,“ šeptala Hermiona.

Najednou Harrymu do dlaně vklouzl pergamen. Nejdříve si myslel, že jde o zprávu od Severuse, ale pak spatřil Ronovu stahující se ruku a zahlédl jeho upřený, prosebný pohled.

Harry se zhluboka nadechl a rozložil vzkaz.

„Minulou noc jsme se schovávali ve sklepení. Viděli jsme tě. Tebe a Snapea. K čertu, Harry, co to má znamenat?“

Harry soudil, že by se měl cítit uražený kvůli špehování nebo vystrašený, že udělali něco špatného, či dokonce trapně kvůli situaci, v jaké byli zastižení. Shledal však, že necítí ani jeden z těchto pocitů či obav. Svým způsobem byl rád, že o tom ostatní vědí. Kdyby měl tu možnost, nejraději by z Astronomické věže vykřičel, že Severus Snape je jeho milenec a nikdo jiný už na něj nemá právo! Udělal by to za jasného dne! Jakmile by byli všichni venku! A použil by k tomu Sonorus!

Místo toho ze své brašny vyhrabal brk s pergamenem a napsal: „Minulou noc jsme byli viděni.“

Dokonce se ani nepokusil svá slova před zvědavými pohledy ukrýt. Vzkaz nakonec složil do tvaru papírové vlaštovky a lenivě, s několika přemety, jej poslal směrem k učitelskému stolu, k muži, který se na něj uculoval.

Měl v úmyslu držet se Severuse Snapea (nebo se jím nechat držet). A možná bylo lepší, že to všichni kolem vědí.

Konec