Cesta za fantazií aneb obrazy mého šílenství

Bez milosti aneb Pro někoho je i krev vlastní krve vodou

Ve tmě, mezi stromy stála starší žena. Aby nebyla vidět, použila na sebe zastírací kouzlo. V jedné ruce svírala malého medvídka, už značně opotřebovaného a v té druhé lahvičku s nějakou tekutinou. Stála v tichosti a poslouchala jakýkoliv zvuk, který by naznačoval jeho porážku. Jeho smrt. To co mu po právu, léta patří!

V myšlenkách se vrátila o nějakých čtyřicet let zpět, kdy bývala mladou, nevinnou a důvěřivou dívkou.

***

Na rohu jedné z uliček vedoucí na Obtrlou ulici, stála mladá dívka a neustále pohledem hypnotizovala obchod s názvem Borgin & Burkes. Dokázala takhle stát a sledovat výlohu obchodu i půl dne, pokud nemusela nosit zásilky. Nebyla moc dobrá čarodějka, a tak byla ráda, že mohla svým rodičům na domácnost přispívat, alespoň takto. Kolem čtvrté hodiny, se vždy otevřely dveře obchodu a z nich vyšel mladík, co zde vypomáhal. Líbil se ji od prvního okamžiku co do obchodu prvně nesla zásilku a spatřila jej. Vypadalo to však, že on si ji nevšimnul ani ten den, ani později, když nesla zásilky ještě několikrát. Nebyla ošklivá, to ne, byla docela pěkná a pro nejednoho muže přitažlivá, ale nezajímavá pro mladíka jeho formátu. Jednoho dne se odvážila přijít blíže než kdy jindy, to proto, že už bylo dávno po páté hodině a on pořád nešel, chtěla vědět, zda tam je, či ne. Ve chvíli, kdy se začaly otevírat dveře obchodu, lekla se a prudce otočila, aby mohla vyhledat svůj každodenní úkryt, avšak při své zbrklosti vrazila do mladého muže, který mířil s balíčkem v ruce právě k obchodu B&B.

Já už znám ty oči hada,

já je tenkrát viděla,

když jsem byla ještě mladá,

taky pěkná docela.

Každej chlap mi říkal chci tě,

jednoho jsem chtěla já…

„Pro- promiňte, já nerada. Neviděla jsem vás.“ koktala a rychle začala zvedat ze země balíček, který mladíkovi vyrazila z ruky. Až ve chvíli, kdy mu jej podávala, spatřila do koho to vlastně vrazila. Vyplašeně mu pohlédla do očí a ani si neuvědomovala zla, které z nich začíná vystupovat. Po dlouhé minutě, se mladík uculil a podávaný balíček si vzal z její ruky se slovy: „Nic se nestalo.“ řekl s noblesou. Pár vteřin se díval dívce do očí, která byla zdá se jeho pohledem ochromená a pak se zeptal: „Směl bych tě pozvat na kávu?“ potěšilo jej, jak mladá žena zrudla. „Doufám, že ti nevadí tykání? Soudím, že jsme zhruba ve stejném věku.“ zeptal se s hraným zájmem.

„Ne jistě, že ne!“ vyhrkla rychle. Najednou si uvědomila, že by svou zbrklostí mohla zmařit pozvání, a tak rychle dodala: „Teda to tykání mi nevadí a ráda půjdu na kafe!“ snažila se na své tváři vyloudit okouzlující úsměv, ale nakonec z toho vzešel jen pouhý křečovitý škleb. Mladík se uculil trochu samolibě. Věděl, že se ženě líbí. Nitrozpyt ovládal už jako student. To, že z její strany pocítil jisté zalíbení, hodlal využít pro vlastní potěšení.

„Budeš tak hodná a počkáš na mě, než ten balíček odnesu svým zaměstnavatelům? Pak tě s tvým svolením vezmu do kavárny na Příčné ulici,“ zeptal se svou strojenou galantností a spokojeně sledoval, jak zabírá.

„Ji-jistě, počkám.“ vypravila ze sebe. Netrvalo to ani pět minut a mladík se vrátil.

„Mimochodem, já se jmenuji Tom. Tom Raddle,“ představil se, ale z jeho tónu bylo jasně patrné, že jméno se mu ani v nejmenším nelíbí.

„Já jsem Isabela Fabian,“ odpověděla dívka trochu stydlivě.

„Máš hezké jméno, tvoji předkové pocházení z Francie?“ zeptal se a snažil se, aby se v jeho hlase zračilo alespoň trocha zájmu.

„Ano, otec je Francouz, několik let jsme tam s rodiči žili. Ale pak byl otec pracovně přeřazen do Anglie, stal se vedoucím jedné nadnárodní banky. Otec je mudla.“ dodala, když viděla, tázavý výraz na Tomově tváři. „Matka je čarodějka, otec to údajně přijal s naprostým klidem. Vždy říká, že je v ní něco magického,“ zasmála se. Takhle si povídali až do kavárny. Celý večer proběhnul ve stejném duchu, Isabel byla v sedmém nebi, její princ má o ní zdá se zájem. Po kávě ji Tom doprovodil skoro až k domu. Isabel se chtěla ještě kousek projít, takže se rozloučili ve vedlejší ulici, ale slíbili si, že se zítra zase uvidí.

Další den se Tom rozhodl, že není proč čekat, Isabel na něm mohla oči nechat, takže ji může mít kdykoliv si zamane. Podle jeho plánu tak i bylo. Když měla schůzka skončit, naklonil se k ní a políbil ji. Nejdříve byl opatrný, aby si nepokazil šanci užít si, ale po chvíli přidával na intenzitě, až se z malých a něžných polibků staly vášnivé a dravé. Isabel ani nevěděla jak, ale ocitla se v Tomově bytě, dokonale jeho šarmu podlehla.

„Nebudou tě tví rodiče hledat?“ zeptal se, když viděl její uvolněnou tvář, která nasvědčovala pomalé usínání. Nepotřeboval mít na noc společnost, potřeboval plánovat. Plánovat svou brzkou cestu.

„Mhm?“ vyšlo z jejich zavřených úst. Byla vytržená z přicházející říše snů, a tak neměla ponětí, co se ji ptal.

„Jestli tě nebudou rodiče hledat?“ zeptal se znovu a tentokrát trochu důrazněji. Isabel si stále se zavřenýma očima vzdychla.

„Máš pravdu, budou. Asi bych měla jít,“ odpověděla smutně. Pomalu, ale neochotně vstala z postele a začala se oblíkat. Za pár minut už se loučili a ona se přemístila k domu. S úsměvem na rtech vstoupila domů, zavolala na své rodiče a šla snít o svém princi.

Takto to probíhalo pár dní. Odpoledne se vždy sešli a Isabel odcházela po pár hodinách z jeho bytu. Jednoho večera, když se chtěla domluvit, kdy se zítra sejdou, zda to bude jako vždy, zklamalo ji, když ji Tom oznámil, že teď budou mít v obchodě hodně práce a že až se vše uklidní, staví se za ní. Měla pocit, že to bez něj nevydrží. Znala jej necelé tři týdny a jeden den bez něho pro ni byla hotová muka. Když se z jednoho dne stal týden, už nevydržela a vydala se po práci do obchodu B&B. Jaký šok pro ní byl, když se od majitelů dozvěděla, že její Tom, dal výpověď a odešel pryč, do ciziny.

„Plánoval to již několik týdnů, snažili jsme se ho přesvědčit, byl to vynikající pracovník, ale nedal se a před týdnem odešel. Budete si chtít něco vybrat?“ zeptal se pan Borgin, aby ji dal jasně najevo, že pokud ne, nemá čas se s ní dále vybavovat. Se slzami v očích odešla. Nevěřila tomu. Nenechal ji žádný vzkaz a odešel? Ne Tom by ji to neudělal, Tom ji miluje. Přemístila se před dveře jeho bytu a klepala na ně, bušila. Nic. Nikdo ji neotevíral, nikdo se neozýval. Po třech hodinách čekání a marných nadějí to nevydržela a vstoupila dovnitř. Byt byl prázdný. Dveře skříně zůstaly otevřené a nezůstalo v ní nic, co by ji dávalo alespoň malou naději, že se Tom brzy vrátí.

Dny ubíhaly pomalu. Isabel nemluvila a chovala se spíše automaticky, po večerech plakala. Vůbec ji nebylo dobře, připisovala to tomu stresu a zklamání, když se však k jejím stavům přidalo i zvracení, vyděsila se jako ještě nikdy. Hned si zašla ke Sv. Mungovi, kde ji její obavy potvrdili.

…a když udělal mi dítě,

zmizel nejdřív jak se dá.

To co se dnešního dne Isabel dozvěděla, ji naprosto vyvedlo z míry. Jestli byla do této doby sklíčená a deprimovaná, tak teď se k tomu přidalo i vystrašení. Strach co bude s ní a dítětem, jak se k tomu postaví rodiče, jak ho zvládne vychovávat sama. Má si ho vůbec nechat? „Jistě, že si ho nechám. To maličké za nic nemůže! Nemůže za mou hloupost a ani za zlobu ukrytou v srdci jeho otce! Nebude mu nic chybět, i kdybych měla krást!“ mluvila si polohlasem pro sebe, když kráčela domů. Ve dveřích potkala své rodiče, jak se mírně dohadovali.

„Kdybys mi dovolil, abych nás přemístila, nemuseli bychom jet tak brzy a trvalo by nám to sotva pár vteřin!“ rozčilovala se trochu Isabelina matka.

„Miláčku, vím že to myslíš dobře, ale jsme pozvaní na mudlovskou, jak vy tomu říkáte, večeři. Až půjdeme na večeři k vašim, tak ačkoliv nerad, přemístím se s tebou. Ale věř mi, že mi to nedělá vůbec dobře,“ řekl manžel a podle výrazu se mohly matka s dcerou snadno domyslet, že si vybavil poslední přemisťování a obě se tomu zasmály. Isabel však jen lehce, se smutkem v očích. Rodiče si jejího výrazu nevšimli, byli zaneprázdnění sami sebou. Ač spolu byli již přes dvacet let, stále se velmi milovali a Isabel doufala právě v takový vztah a věřila, že Tom bude ten pravý. Mýlila se.

„Pa zlatíčko, vrátíme se asi pozdě, tak nás nečekej,“ řekla matka a políbila ji na tvář. Nakonec se všichni rozloučili a dům se ponořil do ohlušujícího ticha. Isabela si šla hned lehnout do postele a pozdě v noci, celá uplakaná usnula. Brzy ráno, ji vzbudilo bouchání na vchodové dveře. Jen co se probudila, napadla ji absurdní myšlenka. „Že by Tom? Ale ne, blbost,“ řekla a oblékala si župan, směřujíc přitom ke dveřím pokoje.

„No dyť už jdu! Jste si zapomněli klíče? Copak mamka nemůže otevřít pomocí…“ zarazila se uprostřed věty, když po otevření vstupních dveří uviděla dva mudlovské strážníky.

„Vy jste Isabela Fabian?“ zeptal se jeden z nich.

„A-Ano, stalo se něco?“ zeptala se vystrašeně.

„Musíme vám s lítosti oznámit, že vaši rodiče, Luisa a Frank Fabian, v noci havarovali. A svým těžkým zraněním bohužel na místě podlehli,“ odpověděl smutným hlasem druhý strážník.

Havarovali. Zraněním podlehli. Havarovali. Zraněním podlehli… Jako ozvěna ji tato slova bušila v hlavě. Nevěřila. Nemohla uvěřit. Nechtěla!

„To nemůže být pravda, vy jste si spletli osoby! Určitě. Otec je dobrý řidič!“ plakala a odmítavě kroutila hlavou.

„Bohužel, byli to jistě vaši rodiče. Měli u sebe doklady. V nejbližší dnech vám přijde prohlášení, můžete si přijít pro jejich…“ nedopověděl. Isabel, celá zničena naposledy nevěřícně pohlédla mužům do tváří a zavřela za sebou domovní dveře. Policisté mohli jen slyšet, jak se něco po dveřích sesunulo a zaslechli tlumené vzlyky.

„Tahle oznámení z duše nenávidím, viděl jsi jak vypadala? Byla naprosto zničená, chudák!“ řekl policista a společně odešli.

Isabel prožívala nejhorší dny svého život. Byla opuštěná přítelem, který ji nechal, pak zjistí, že nenechal jen jí a nakonec její rodiče. Ještě nedávno byla tak šťastná! Jako by toho nezažívala dost, pár dní po pohřbu ji zaklepal na dveře právník jejích rodičů. Přišel s další nemilou zprávou.

„Dobrý den Isabel. Vím, že nemáte moc náladu, ale toto je důležité, jinak bych vás určitě neobtěžoval. Neříká se mi to lehce, ale váš otec před… před tou událostí investoval nemalé peníze, včetně tohoto domu do akcií, které na burze žel propadly. Ačkoliv bych vás rád ušetřil, musím vás informovat, že každým dnem vám přijde úřední dopis o povinnosti vystěhovat se z domu a jeho předání novým majitelům.“ řekl a po tomto prohlášení, zůstalo jen tíživé ticho. Projednali spolu veškeré formality a Isabel byla obeznámena se vším, co bylo potřeba. Byla ujištěna, že bez prostředků nezůstane, ale její životní situace se od základu změní a finance, má tak na dva až tři roky, skromného života. Hlavou se ji honila otázka, zda to tak bude pokračovat ještě dál. Bála se, aby v těch stresech nakonec nepotratila, své dítě už teď milovala a jen ono ji drželo při životě.

Těhotenství naštěstí probíhalo bez komplikací. Isabel se přestěhovala do malého domečku, který otec vlastnil. Kupoval jej spíš pro pozemek, ale byla za něj ráda. Měla ještě vlastnické právo k malému bytu, ale ten se po poradě s právníkem rozhodla pronajímat, aby měla alespoň trochu příjmů. Snažila si najít práci, ale jelikož se rozhodla odpoutat od života kouzelníků, škola v Krásnohulkách ji při shánění k ničemu nebyla. Co bude po porodu, neměla ponětí, ale její maličké bude mít vše, to věděla už dávno. „Budu dělat cokoliv!“ řekla odhodlaně.

Týdny plynuly jeden za druhým a ani se nenadála a sanitka ji vezla do porodnice.

„Máte krásného chlapečka!“ zaznělo od sestry na porodním sále. Isabela, začala plakat, ale tentokrát to bylo tím neskutečným štěstím. Dnešním dnem, se ji rozsvítila hvězda na nebi, co před měsíci pohasla. Měla svůj poklad a nový smysl života!

„Andílku můj maličký. Jak jsi krásný! Vychovám z tebe dobrého muže! Uvidíš, že nebudeš jako tvůj otec, Jeremy.“ vykládala mu Isabel. Byly to pro ní tak krásné chvíle. Každý úsměv na chlapcově tváři, ji pohladil na její zraněné duši a pomalu tak zaceloval hluboké rány.

Po čtyřech letech, které utekly jako voda, věděla, že musí stůj co stůj přijít k větším příjmům. Úspory po rodičích byly vyčerpány a z toho co vydělala a získala pronájmem bytu, jim nestačilo. Chodila a hledala další týdny nějaké zaměstnání co by je uživilo a syna zabezpečilo. Marně. Několik večerů seděla a ze všech stran rozebírala, prozatím jediné řešení. Příčilo se jí to, ale…

… Aby syn měl dál tvář čistou,

oči jako oblohu,

našla jsem si dobrý místo,

pod lucernou na rohu,

stokrát za den padlá panna,

tenhle obchod dobře šel …

Isabel plakala každé ráno, když ji poslední muž zanechal samotnou v jejím bytě, který přestala pronajímat a kam si vodila pánské návštěvy. Myslela přitom na synka, kterého nechávala po pohádce v postýlce a odcházela do „práce“. Vůbec neměla dobrý pocit, že jej musí nechat samotného, ale tenhle obchod opravdu dobře šel, a tak byla rozhodnutá, že jen co našetří trochu peněz, opatří mu na noc hlídání.

Po několika dnech tohoto podnikání…

… a když potkala jsem pána

a ten divný oči měl …

„Budete mít zájem?“ zeptala se pořád ještě plaše. Při pohledu do jeho tváře, se trochu otřásla. Ten muž, ten muž…

… Já ty oči znám, …

Ale odkud, říkala si v duchu. Muž se pousmál takovým divným způsobem, ale přitom tak známým. Nevěděla, nemohla jej pořádně nikam zařadit, a tak spolu odešli do bytu. Byl surový, cítila se ještě hůř než kdy jindy, přála si ať už zmizí, neměla z něj dobrý pocit a cítila se celkově hodně divně. Muž se po aktu k ničemu neměl, Isabel byla nejistá, hodně nejistá!

„Nepoznáváš mě, že? A to jsem si myslel, jak velká láska jsem byl,“ řekl s pobavením a posměchem zároveň. Jeho smích byl odporný, ale to bylo to poslední co Isabel v tuto chvíli zajímalo.

 … ty oči mrazu oči zla,

ďábel v nich je sám,

já v jeho sítích uvízla.

Já ty oči znám,

ty oči ďábla v člověku,

zkázu věstí nám,

to ďábel zkouší od věků.

Majitel těch divných očí,

řekl, já ti balík dám,

zůstal se mnou půlku noci…

„Asi bych ti měl dát ty slíbené peníze, že? Myslíš, že jsi za ten balík stála? Víš co, řeknu ti nejdříve jeden příběh,“ začal ležérně. Isabel jen nehnutě seděla a nevěřila svým očím.

„Vždy jsem věděl, že ze mě bude někdo! Nějaký mudla mi v tom nemohl zabránit, matka byla pošetilá, že se do něj zamilovala, ona se svými předky a zamilovala se do prašivého mudly, který ji navíc odmítal. Mě v žilách koluje krev samotného Salazara Zmijozela! Já jsem byl předurčen, být někým! Jaké bylo moje překvapení, když jsem narazil na nějakou čarodějku, která mi věštbou předpověděla, mou zkázu. Mě! Voldemortovi! Jen se na mě tak nedívej, myslíš, že bych si nechal jméno po tom parchantovi? Ne! Moje jméno si dobře zapamatuj, ještě o něm uslyšíš a hodně!“ řekl s důrazem a doprovodil to smíchem. „Ale zpátky k věci. Ta čarodějka mi předpověděla moji zkázu, v podobě krve mé krve. Můj syn by mě měl přemoci a zničit! Asi chápeš, že to nemůžu dovolit. Pátral jsem, kde bych toho syna mohl mít, jestli mi ta bába nelhala a jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že nelhala.“ řekl nebezpečně až se Isabel pokrylo tělo husí kůží. Jeho slova si dávala do souvislostí a jakmile ji došel význam, rozšířily se ji oči tím největším děsem.

„Néé! To není tvůj syn, je jen můj, rozumíš tomu?! Nic mu neuděláš, musel by jsi nejdříve zabít mě!“ vykřikla.

„Nemysli si, že bych toho nebyl schopen a nebyla by jsi ani první a ani poslední. Ze staré známosti, jsem ochotný tě ušetřit, ale toho spratka, toho...“ zasmál se hurónským smíchem.

… a můj syn byl doma sám.

„To ti nikdy nedovolím, slyšíš?“ křičela na něj jak smyslu zbavená a začala se rychle oblíkat.

„V této chvíli už je pozdě. Z tvého syna toho moc nezbylo. Můžeš si ho jít zamést na lopatku a sentimentálně pochovat, nic jiného ti v tuto chvíli nezbude!“ řekl s pobavením. Místností se nesl odporný smích od odporného člověka, kterého kdysi Isabel milovala. Už ho vůbec nevnímala, když se jí posmíval, že vždy věděl, že je mizerná čarodějka.

„Tys nikdy jako čarodějka nevynikala. Až mě překvapovalo, že takový skoro moták jako ty se umí přemisťovat, ale i to už jsi nejspíš zapomněla, když za ním běžíš!“ bavil se.

Ten jeho nemilosrdný smích ji zněl neustále v uších, když běžela ulicí za svým chlapečkem, svým maličkým.

Smích. Zoufalství. Smích a zase zoufalství.

Hrozilo, že ji brzy exploduje hlava, ale nevšímala si toho. Už ji zbývalo, jen pár desítek metrů a bude svého andílka držen v náručí. Byl to jen jeho zvrácený smysl pro humor, ale nic mu neudělal. Nesměl! Byla by to její smrt! Ale…

… Když jsem došla domů zpátky,

prudce hořel celý dům a můj malý

a můj sladký už se vznášel k nebesům…

„Nééééé!!!“ křičela z plných plic a přidala do běhu. „Nééé! Synáčku!“ křičela až to uši i srdce rvalo. Běžela přímo do plamenů. Najednou ji uchopil pár silných rukou a zabránil ji vběhnout do toho pekla. Byl to jeden ze zasahujících hasičů. Měl co dělat, aby ji udržel. Zmítala sebou, snažila se vyprostit a svého synka vytáhnout ven, zachránit ho! „Pusťte mě! Mám tam syna! Musím ho zachránit, on mi nesmí zemřít!“ křičela a stále sebou zmítala.

„Je mi líto paní. Váš syn to nemohl přežít, plameny se rozšířily příliš rychle, aby ho někdo mohl vytáhnout ven.“ snažil se ji hasič přesvědčit.

„To nemůže být pravda!“ zvolala nešťastně a přestala sebou zmítat. Hasič uvolnil sevření a Isabel upadla do mokré trávy. Potom zvedla svou uslzenou tvář a pohlédla směrem k plamenům. Viděla ho tam a slyšela, ten smích.

… Já ty oči znám

a kvůli nim jsem prokletá,

ránu viny mám,

a rozum pryč mi odlétá,

já ty oči znám,

ty nikdy nezapomenu,

když můj syn zůstal tam,

jak se mi smály z plamenů!

Já ty oči znám,

ty oči mrazu, oči zla,

ďábel v nich je sám,

já v jeho sítích uvízla,

já ty oči znám,

ty oči ďábla v člověku,

zkázu věstí nám,

to ďábel zkouší od věků.

Já ty oči znám, jak bránit se jim dá?!

Od chvíle, kdy její chlapeček zahynul v těch plamenech, uběhly týdny a Isabel několikrát pomýšlela na sebevraždu. K čemu tu taky zůstávat?! Ale nakonec, se rozhodla, že dokud ho neuvidí klečet na kolenou a padlého, nemohla by v klidu zemřít. Sama na to sílu mít nebude, ale jednou se někde někdo najde, to věděla bezpečně! Změnila své rozhodnutí oddělit se od kouzelnické komunity a znovu vytáhla svou hůlku. Měla jí schovanou ve svém bytě spolu s medvídkem, kterého dostala od syna.

„Na maminko.“ podával ji malého medvídka. „Ať tě má kdo chránit, když budeš v práci a já na tebe nebudu moct dávat pozor!“ řekl tenkrát.

Bylo to, to jediné, co ji po něm zbylo. Plyšový medvídek, vzpomínky a neuvěřitelná bolest z jeho ztráty. Život musel jít dál, pokud tu zrůdu chtěla vidět padnout, musela se překonat!

Roky ubíhaly a Isabel se potulovala po kouzelnických oblastech, u sebe měla vždy jen tři věci: Medvídka, hůlku a lahvičku s jedovatě zeleným lektvarem. Jedem. Nikdy bez těchto tří věcí nikam nešla. Bydlela kde se dalo, ale co bylo pro ní důležité, obstarávaní si Denního věštce. Dočetla se o jeho moci, jeho zrůdných činech a pak, kdy už to vypadalo, že jej nemůže nikdo přemoct, lidé slavili. Malé miminko jej porazilo, nechtěla tomu věřit.

„Alespoň někdo měl to štěstí,“ řekla smutným hlasem, vzpomínajíc na svého syna. Už si myslela, že je konec a ona může v klidu odejít. Když se však doslechla, že nejmocnější kouzelník, Albus Brumbál, nevěří v jeho definitivní konec, své rozhodnutí oddálila.

Po dalších letech zdánlivého klidu, přišly první znepokující události, až Voldemort opět povstal. Nechtělo se ji tomu věřit, ale nezbývalo nic jiného. Když pak Brumbál zemřel, její naděje téměř pohasly, byla tu jen ta jiskřička v podobě Chlapce který přežil.

***

Už dávno nebyla nevinná a důvěřivá. On to zničil!

Po dlouhé hodině, zaslechla hlasy a praskání větviček. S napjetím čekala, která strana bude tou vítěznou. Věděla že Harry Potter půjde obětovat svůj život, ale po těch letech ji už nezbývalo než věřit v zázrak. Když však vyšel z lesa Voldemort a Hagrid nesl mrtvé tělo Harryho Pottera, ta malinká jiskřička pohasla. Jen co ty zrůdy odešly do hradu, ztěžka usedla na kámen a přemýšlela co teď. Už byla unavená tím čekáním, nemělo to cenu. Pohrávala si s lahvičkou, kterou již léta nosila při sobě, v měsíčním světle měl lektvar ukrytý v ní, přesně tu stejnou barvu jako avada. Myslela na svého synka…

Kde synek můj teď spí?
Kde v nebi hrát si může?
Je stále maličký, miloučký
anebo stal se mužem?
Jak je mu tam s hvězdami,
ale bez mámy?
Tam já chci s ním zas být!

Tok jejich myšlenek najednou přetrhnul hluk, který vycházel z hradu. Byla to snad bitva? Vydala se do hradu, už nemohla nic ztratit. Neviděná a neslyšená procházela bojištěm, ani se nesnažila uhýbat kletbám, které na sebe obě strany vrhaly. Prostě jen šla a mířila do Velké síně. Hluk najednou utichl. Isabel přidala do kroku, a to co spatřila, by ani v nejmenším nečekala. Harry Potter opět přežil a teď na sebe s Voldemortem vzájemně mířili.

Ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu!

Postupně ji docházel význam těch slov, najednou se ji začala točit hlava. Chvíli neslyšela nic a pak:            Avada kedavra!
                        Expelliarmus!

Celý výjev se ji zpomalil. Neslyšela než tlukot vlastního srdce a vzdalující se Voldemortův smích z té osudové noci. Tělo muže, kterého milovala, který ji zradil a nakonec zabil, jejího maličkého, padlo. Padl před jejíma očima. Bylo to zadostiučinění! Najednou, jakoby někdo zapnul zvuk v plné síle a ona slyšela radostný křik. Lidé provolávali Chlapce který přežil. Isabel ještě minutu dvě hypnotizovala ty oči. Ty oči mrazu, oči zla a mohla v nich vidět tu hrůzu mísící se s překvapením. Na jejích rtech se objevil jemný, unavený úsměv, otočila se a odešla pryč z hradu. Přemístila se k místu, kde nechala udělat náhrobek svému maličkému a poklekla. Vrátila se ke svým myšlenkám…

Kde synek můj teď spí?
Kde v nebi hrát si může?
Je stále maličký, miloučký
anebo stal se mužem?
Jak je mu tam s hvězdami,
ale bez mámy?
Tam já chci s ním zas být!

Očima se vpíjela do místa, kde bylo jen prázdné místo se jménem vytesaným do kamene. Doufala, že se, se svým Jeremym zase setká. Vyndala lahvičku s jedem a upřela svůj pohled na nebesa.

Žádám, Bože náš,
o tvou přízeň, o tvůj cit,
ať pro mne bídnou místo máš,
pusť za svou bránu
mne, černou vránu,
ke svému Pánu
já chci jít!

Uvědomovala si své chyby. Ale taky věděla, že její úmysly byly vždy čestné a vedené láskou ke svým blízkým.

Já pila hodně gin
a nežila jak svatí
a největší z mých vin
to je můj syn,
za to mě peklo schvátí.
Mou vinou je v nebesích,
jak odčiním svůj hřích,
tak řekni, Bože, čím.
Žádám, Bože náš,
syna ztrácel´s přece sám,
tak snad mi spásnou radu dáš,
co budeš přát si, udělám.

V duchu se modlila, aby mohla být se svým synem. Otevřela lahvičku s jedem a pozvedla ji k suchým vrásčitým rtům. Její tvář odrážela touhu. Touhu po opětovném setkání se synáčkem.

Proto tě
žádám, Bože náš,
o tvou přízeň, o tvůj cit,
ať pro mne bídnou místo máš,
pusť za svou bránu
mne, černou vránu,
ke svému Pánu
já chci jít!

Její tělo se svalilo vedle náhrobku. Její smrtí, přestalo účinkovat zastírací kouzlo a objevilo se tělo ženy, která navzdory smrti, pevně svírala dárek od svého syna.

Tak navždy blízko syna být…